Jak to začalo ve Varnsdorfu
1947 - 1956
Bylo to na podzim roku 1947, kdy za vedoucím sportu a her do Sokola přišla skupina tehdejších študáků, vedená Láďou Paroulkem, že by chtěli hrát basketbal. Ve spojení s cvičením mužů se tedy začalo hrát, zatím jen rekreačně. Hrálo se v tělocvičně pod současným Městským úřadem, která byla v té době jediná ve Varnsdorfu. Kvalita hry však stoupala a tak došlo k několika utkáním s Rumburkem, která ale Varnsdorf vesměs prohrál. Zaznamenáváme první jména průkopníků tohoto sportu u nás ve městě: Paroulek, Marvan, Kvíčala, Komárek, Rak, Štemberk, Bartl, Sedlmajer, dále Kabele, Frýba S., Frýba B., Řezáč, Šmejc, Hazenkopf, Boukal.
V roce 1948, kdy byl založen oddíl Sokola Varnsdorf pod vedením Karla Bartla, bylo sehráno dokonce mezinárodní utkání s Lokomotivou Sofia. Varnsdorfští, i když posíleni Oprchalem z Rumburku, v něm ale prohráli asi o 20 bodů, přesto to byla jistě velká propagace basketbalu.
Mimo již zmiňované hráče se v samotných počátcích varnsdorfského basketbalu objevovala jména jako Kristek, Hlína, Nedvěd, Labůnka, Dudek, Procházka, Vinklárek, Běloch, Major, Kuchař, Krejčí či Drábek, kteří provozovali v té době ještě řadu dalších sportů. Dalším posunem kupředu bylo založení družstva dorostenců a první účast obou družstev, mužů i dorostenců, v krajském přeboru. Muži skončili na 3. místě a dorostenci vedení Rakem rovněž. Ve stejném roce byl ve Varnsdorfu uspořádán i první mezikrajový turnaj mužů. Utkání Liberec - Praha přihlíželo asi 400 diváků. Hráli muži i dorostenci z Varnsdorfu a Rumburku, ale prohráli. Stejně tak i v dalších přátelských utkáních s Pezinokem a Českým Brodem. V té době má oddíl 26 dorostenců a 15 mužů.
V roce 1950 se koná první turnaj dorostenců a staví se svépomocí antukové hřiště u elektrárny. Rok poté se počet členů oddílu rozrostl na 74, začíná se hrát basketbal i v okolních městech. Na druhém turnaji dorostenců za účasti 13-ti družstev skončili hráči Varnsdorfu na 2. místě za přeborníkem republiky. Ve složení Kabada, Řezáč, Baťovský, Frýba, Boukal a další sehráli 146 zápasů a z toho 86 vítězných.
Rok 1952 je zaznamenán jako začátek vzestupu ženského basketbalu ve Varnsdorfu. Družstvo dorostenek ve složení Kamenická, Novotná, Kaulfusová, Přikrylová, Baková, Holatová, Kozelková, Peterková, Bártíková, Vinklárková, Marečková, Pavlíková, Biksadská, Rejdová, Strolená trénuje Rak a pod jeho vedením vyhrávají doma první i druhý turnaj. Dorostenci se stávají přeborníky kraje a vyhrávají i třetí turnaj. Z celkových 102 zápasů jich oddíl vyhrál 62 a třikrát remizoval. Přebor kraje vyhráli dorostenci i v roce 1953. Tento rok byl zároveň vyvrcholením činnosti oddílu Sokol Varnsdorf.
Protože v té době byla řada chlapců na vojně, pokračuje basketbal ve znamení nástupu žen. Členky tehdejší Jiskry Elite vyhrávají přebor kraje a postupují po kvalifikaci v Přelouči do celostátní soutěže. Aby mohly tuto soutěž hrát, musí mít ovšem trenéra 2. třídy, a tak jako první skládá zkoušky na trenéra Karel Bartl a dostává potřebné osvědčení o absolvování kursu.
Ženy tak hájily reputaci Varnsdorfu, když vyhrály 8 střetnutí celostátní soutěže, z toho jedno nad vedoucím družstvem tabulky a v této soutěži se udržely, což dokládá následující tabulka.
Tab. 1
Stojí za to přiblížit podmínky či zvláštnosti, s jakými jsme se mohli v pionýrských letech tohoto sportu na místních palubovkách setkat. Například v Rumburku měli v tělocvičně ve třetině hřiště nízkou traverzu, takže se nedalo střílet zdálky na koš, v Krásné Lípě zase byly místo rohu schody, takže se při dobíhání nebylo kde zarazit a muselo se seběhnout dolů. V Nové Pace stála metr ve hřišti velká čtyřhranná kamna, často rozpálená do červena. V Jilemnici měli tak krátké hřiště, že každé družstvo mělo tři metry od vlastního koše vyznačenou vlastní půlící čáru a tím pádem všechno házené od půlící čáry dozadu znamenalo ztrátu míče, což bylo pro družstva neznalá místních poměrů zcela nepochopitelné.
Ani rozhodčí to tehdy neměli jednoduché. Hrálo se často jako o život a zpravidla pískal jediný sudí. Byli rozhodčí fanaticky spravedliví či místní patrioti, v Jilemnici se rozhodčí Malý pohyboval za pomoci dvou berlí, Jelínek z Rumburku zásadně nečetl změny pravidel a skoro neviděl, takže došlo i k situaci, kdy si hráč hostujícího družstva obhodil soupeře odrazem o dřevěné obložení, ale hrálo se dál. Když už píšeme o zvláštnostech, nelze zapomenout na zapisovatele a měřiče. Stávalo se kupříkladu, když domácí těšně prohráli, zapisovatel bleskově opravil zápis ve prospěch domácích a utekl, jiný zápis pro změnu zase snědl. Švindloval se čas, na turnaji v Praze se pro úsporu oddechový čas a čas na střídání započítával do času hry, a tak když některé družstvo vedlo, trenér poslední minuty jenom prostřídával hráče a soupeř se vůbec nedostal k míči. V padesátých letech ale přes podobná úskalí a i problémy s místem v prťavých tělocvičnách navštěvovalo tato utkání několik stovek diváků.
