1 na 1 - Zdeněk Strolený

15. 6. 2020 08.24

Tento týden jsem si pro rozhovor došel do pater nejvyšších. Nedělní termín vydání jsme sice nestihli, ale pevně věřím, že den zpoždění jistě odpustíte. Užijte si obsáhlý a poučný rozhovor s novým předsedou našeho oddílu Zdeňkem Stroleným.

 

Počátkem roku jsme tě zvolili novým předsedou basketbalového oddílu. Léta navíc pracuješ ve vedení oddílu jako sekretář, člen výboru a trenér, dále jako člen STK Severočeské oblasti. Není toho na jednoho moc?

 

Je pravda, že náročné je to v tom, jaké množství informací se musí i na úrovni menšího klubu nyní sledovat, vyhodnocovat a zpracovávat. Obecně platí taková poučka, že tě to, co děláš, musí bavit, v opačném případě je podle mě nesmysl se do čehokoli pouštět. Dalším předpokladem je, kromě toho, že mě to tedy baví, jak si vše dokážeš zorganizovat, a o to se teď snažím v širším kontextu než doposud. Totiž rozdělit úkoly a zodpovědnosti i mezi ostatní, protože výchova hráčů a chod oddílu není jen záležitost jedné nebo dvou osob, ale všech. Takže doufám, že dalšími návaznými kroky bude třeba té oddílové agendy pro mě naopak méně.

 

Po loňské členské schůzi, která přijala odstoupení dosavadního předsedy Míry Novotného, jsme se v lednu ve výboru de facto dohodli, že bude asi nejpraktičtější svěřit komunikaci a řízení jedné osobě s tím, že ale potřebná rozhodnutí, a hlavně související úkoly vedoucí k rozvoji oddílu, budou společnou záležitostí všech členů výboru. K práci výboru a trenérů v oddíle si nyní sestavujeme jakousi naši interní představu, abychom všichni měli stále před očima, co vlastně chceme a jak toho můžeme dosáhnout. Každý bude vědět, jakou oblast má na starosti, za co je zodpovědný, a podle toho, jak to lépe či hůř zvládne, se klub bude prezentovat a rozvíjet anebo naopak. Rád bych dodal, že vzhledem k množství nutných aktivit, již dávno nelze pracovat bez neustálé podpory několika dalších lidí, na něž se můžeš spolehnout, a oni by to spojení měli i takto chápat.

 

Nové koště dobře mete, jistě máš spoustu plánů a elánu, přesto se zeptám, jaké to bylo nahradit ve funkci dlouholetého předsedu Mirka Novotného?

 

Míra nemá a dlouho mít nebude konkurenci v tom, kolik varnsdorfskému basketbalu dal. Bez něj bychom určitě Varnsdorf na současné basketbalové mapě hledali marně. Za tuhle obětavost nemůže mít nic jiného než obdiv všech, kteří trochu pod pokličku jakéhokoli seskupení nakoukli, a uvědomit by si to měli i ti ostatní, kteří o těchto věcech nemají ani páru. Protože to je záliba podmíněná láskou, a především nekonečná práce na více než plný úvazek. Vždy to byla aktivita při zaměstnání, odpoledne po práci, o víkendech a takto po celý rok, opakujíce se stále dokola, protože nejde vynechat. V té souvislosti mě napadá, že by určitě stálo za to, aby všechny své dlouholeté vzpomínky, události, zápasy a zážitky, právě on mohl se svými bývalými kolegy pravit do knihy nebo kroniky o historii varnsdorfského basketbalu. Byl bych za to moc rád, a určitě nejen já.

Bohužel takový přístup je díky dnešnímu nastavení lidí a celé současné společnosti, již přežitý, i když bez jisté míry obětavosti jednotlivců se to samozřejmě neobejde. Z jeho slov, kdy ho nejvíc bavilo trénování, ale k funkcionaření ho donutily okolnosti, vyplývá právě to, od čeho bych se chtěl odrazit. Chci v tuto chvíli pracovat na tom, aby nikdo nezůstal na něco sám, ale abychom si v širší skupině pro věc zapálených lidí dokázali dle svých schopností a možností společně určit způsob, jak řídit menší klub z padesátitisícového výběžku, sjednotit si cíle pro jeho rozvoj a výchovu dětí, a připravit na to podmínky. Pracujeme již na scénáři, který by měl celé, dnes již dost široké trenérské základně, pomoci s budováním vlastních hodnot, založených na vzájemnému respektu, a vtáhnout do té představy dále i rodiče a veřejnost. Aby to zkrátka nebyla fuška pro pár jedinců, ale klapalo nám to jako dobře fungujícímu týmu na konci s radostí pro každého z nás.

 

Doufám, že nás to všechny v této skvělé basketbalové rodině bude bavit ještě hodně dlouho. V posledních letech došlo v našem oddíle k nárůstu počtu trenérů. Letos absolvovali trenérský kurz další tři členové basketu Varnsdorf. Zkušenosti budou nejprve sbírat jako asistenti zkušenějších trenérů, máme tedy na těchto pozicích dostatek lidí?

 

Dostatek trenérů, kterých máme k dnešnímu dni cca 20 u asi 8 tréninkových skupin, je důležitým předpokladem pro to, aby se rozvinula členská základna, potažmo jsme si mohli dovolit pracovat s více týmy a zároveň i třeba s talentovanými individualitami. Není žádoucí, aby byl trenér u jednoho či dokonce více družstev sám, a řešil v procesu sám zároveň nezbytnou agendu i tréninkovou náplň. Logicky pak musí někde něco šidit, pokud tedy není náhodou „Superman“. Pamatuju si dobu, kdy jsme svého času byli na chod celého oddílu s podobným počtem týmů všeho všudy tři, starali se a trénovali několik družstev najednou, a to pak je prakticky nemožné bavit se o nějakém rozvoji. Další aspekt je to, jak trenéři ke svým úkolům přistupují, jaké mají schopnosti a zkušenosti, a kolik ze svého umu a času chtějí obětovat. Ne každý se také hodí pro každou věkovou kategorii. To se již snažíme rozlišovat a stavět trenérské týmy tak, aby se jednotlivé osobnosti doplňovali. Je potřeba s nimi také komunikovat, pomoct jim a motivovat je k lepším výkonům. Podobně jako oni pak motivují k těm nejlepším výkonům zase své svěřence. Je to provázané, jen spokojení lidé budou vytvářet takové hodnoty, jaké chceme.

 

Nikdo se v našem oddíle nevěnuje trénování profesionálně, každý z nás má vedle práce pro basket ještě své civilní zaměstnání. Pomohla by alespoň částečná profesionalizace? Jaké by to s sebou neslo navýšení financí?

 

To je otázka, kterou se popravdě zabýváme již několik let. Jak v současné době uchopit vizi oddílu, který byl v minulosti ryze amatérský, ale často i tak dokázal konkurovat silnějším výběrům a profesionálně vedeným klubům. Posledních pár desítek let sledujeme ústup z těchto pozic, musíme si ale vyhodnotit důvody a určit si směr, jakým se rozhodneme ubírat. Existují dnes určité programy podpory, ze kterých bychom dokázali spolufinancovat někoho, kdy by se například jako šéftrenér mládeže mohl věnovat určitým úkolům, co nám ale chybí, je vhodný typ osoby, která by se této role mohla ujmout.

 

To jistě nebude lehké, tak si budeme do budoucna držet palce. Co ty osobně, jak jsi se dostal k basketbalu? A jak dlouho si u něj jako aktivní hráč vydržel?

 

Ačkoli moje mamka byla odmala aktivní nejen basketbalistka, ale i házenkářka, volejbalistka anebo fotbalistka, nijak jsem ke sportování, co si vzpomínám, veden nebyl. Vzhledem k jejím následným zdravotním potížím spíše naopak. Takže až někdy v šestnácti letech, na gymnáziu v Rumburku, mě tehdejší tělocvikář pan profesor Kýnl přesvědčil, abych šel zkusit basketbal. Vlastně ani nevím proč. Ale jak teď tvrdíme dětem a jejich rodičům, začnete-li v pozdějším věku, už se vše hůř dohání. No a když pak v ničem potřebném moc nevynikáte (a já vždycky slýchával, že nohy mám po tátovi), dá se konstatovat, že moje hráčská kariéra vlastně ani nestojí za zmínku. Ale ten sport jako takový mě uchvátil a provází mě doteď.

 

Já už jsem tě na palubovce jako hráče nezažil. Na tréninku sis s námi občas zahrál, to už je ale pár let, co tě limituje? Nemáš chuť si jít s námi ještě někdy „hodit“?

 

Aktivní basketbalista jsem byl asi tak 10 let, někdy po návratu z vojny jsem se v roce 1997 pustil do trénování těch, kteří měli lepší předpoklady než já, a snažil se udržovat zapojením se v tréninku. Občas jsem ale díky své problematické bederní páteři rád, když si po běhání rozvážu tkaničku, takže to ani už moc nepokouším.

 

 

Máš velmi aktivní manželku, Věřím, že díky ní udržuješ zdravý životní styl, ale pracuješ nějak na své fyzičce? Máš vůbec čas na aktivní pohyb?

 

Na mojí manželce je vlastně asi nejlepší to, že se moc s ničím nepáře. Takže ani se mnou. Vím od ní, co mám jíst, co mám pro sebe dělat, připraví mi, co chci, poradí a tak. Ale jinak mě nijak neomezuje, a zároveň ani nenutí. Je to na mně. Takže sen každého muže, co myslíš? 

Máme dvě malé děti, takže nejvíc té aktivity je nyní kolem nich. Cvičit ale musím pravidelně vzhledem ke zmiňované páteři, takže mi kromě cviků na zpevnění těla nejvíc vyhovují posilovací kruhové tréninky, jak doma, tak v oddílovém gymu.

 

Taky jsi jeden z mála, kdo tlačí křivku porodnosti směrem nahoru. Máš tři děti. Budou hrát basket?

 

Nejsem určitě jeden z mála, možná tak lepší průměr. Zkoušíme to zatím se sportem spíš nenápadně, hlavně pohybem venku, výlety a procházkami. Pro mě a pro manželku, bývalou atletku, je důležité, aby si naše děti našly ke sportu vztah, protože si kromě fyzické zdatnosti uvědomujeme důležitost sportem získaných tzv. sociálních dovedností, které jim mohou v budoucnu pomoci překonávat překážky i v běžném životě.

 

To je vpravdě zdravý přístup. Když už jsme u dětí, jaký tým v současné době trénuješ a jaké máš trenérské plány na příští rok?

 

Já jsem si před časem řekl, že bych si rád vyzkoušel své schopnosti postupně u všech kategorií. Od samého začátku svého trenérství jsem se nějak samovolně držel u chlapců 15 let a výše, před pár lety, kdy oddíl někdy v roce 2010 obnovil dívčí složku, jsem přešel k družstvu děvčat ve stejném věku jako jsem kdysi začínal s chlapci. S nimi pak byl až do jejich dospělosti, a když je jejich životní plány odvály z našeho města a tehdejší druholigové družstvo žen již do další sezóny nenastoupilo, začal jsem vypomáhat v sezóně 2017–2018 u mini dívek kategorie U12. Nyní spolu s trenérkami vedeme ta samá děvčata v kategorii U15, a rádi bychom je připravili na pozdější roky, kdy by měly mít cíl hrát pravidelně ligové soutěže.

 

 

 

 

Jaký byl přesun z mužského basketu na ten dívčí? Vnímáš jako trenér nějaké výraznější rozdíly?

 

Přechod byl takový synchronní, působil jsem tehdy jak u zkušených mužů, kdy jsme s týmem pravidelně atakovali nejvyšší příčky oblastní soutěže, tak u vyjukaných žákyň, které se pomalu draly nahoru, ty měly úplně jinde startovní čáru, protože prakticky všechny začaly později, když vynechaly celou kategorii mini, kde se učí základy. Takže se dalo přímo porovnávat, a bylo to zcela odlišné. Nejen díky zmiňovaným rozdílům ve výkonnosti, ale i z pohledu přípravy jednotlivce. Tam zcela jistě vítězila děvčata, byla mnohem bojovnější a poslušnější (i třeba, než jsou ta současná), ale musela se hodně učit v basketbalových dovednostech, naopak tím, že muži měli již od malička zkušenosti z těžších zápasů, tak tam bylo důležitější zapracovávat mezi ně individuality z dalších generací, které je měly doplnit. Bylo to, řekl bych, víc o týmové chemii než o drilech a potu. No po této zkušenosti jsem nabyl přesvědčení, že ženský basket je v učení se a přístupu spíše o nabiflování určitých schémat, ten mužský vidím rozhodně jako víc kreativnější. Podobně asi jako to bývá u těchto dvou skupin ve škole.

 

Zažil jsi s námi úspěšnou sezónu roku 2012/2013, kdy jsme jako muži sahali po prvním místě v Severočeské lize. Pak ještě celkem úspěšnou sezónu následující. Kde se to v nás tenkrát vzalo? Pár let před tím totiž náš tým vstával prakticky ze dna. Zajímal by mě tvůj pohled.

 

Rozhodně jsme hodně těžili z týmových zkušeností a schopností individualit, já jako trenér jsem tam byl spíš od toho, abych se postaral o vyvážení rolí v týmu. Sešlo se i víc nebývalých faktorů – byli jste dospělí a vyzrálí, trénovalo vás v té době odhaduji až kolem třiceti (i proto iniciativně vzniklo i „Béčko“), a tento místní dav, včetně rodin a mnoha známých, se chodil vzájemně podporovat a do hlediště úspěch postupně zlákal další členy tehdejší místní, a to nejen basketbalové, rodiny. Byla vidět radost a chuť, později euforie, cíl byl jasný a konkrétní, a hlavně nebyl tak nedosažitelný. To jde vše hned snáz, lépe se hraje, hráči si víc věří. Jediné, co mi v té době osobně vadilo, byla z minulosti přetrvávající ne dobrá pověst našeho týmu jak u soupeřů, tak rozhodčích, chyběl respekt, který jsme si teprve museli budovat, a já chtěl ideálně sportovní cestou. A musím říct, že jsme si jej díky tehdejší cestě za úspěchem a s podporou všech lidí kolem vybudovali a já jej vnímám dodnes. To pro mě bylo víc než jakékoli vítězství nebo ligový postup.

 

Jaké další úspěchy varnsdorfského basketbalu si vybavíš? U kterých jsi třeba osobně byl, ať už jako divák, hráč nebo trenér.

 

Já jsem už vlastně pamětník, zažil jsem jich určitě několik. Ale zmínit bych chtěl něco trochu jiného. Jako úspěšnou, nebo lépe řečeno dlouhodobě prospěšnou, je místní zápasová atmosféra, kterou dokážeme vytvořit například v důležitých momentech pro náš klub.

Matně si vybavuji éru VTJ, která mi počátkem devadesátých let vlastně ukázala, jak to může fungovat v profesionálním klubu. Několik sezón tu působil výběr hráčů z často prvoligových týmů, kteří k nám do Varnsdorfu přišli na vojnu, kde měli nastolen speciální režim, třeba včetně několikafázových tréninků denně. A i přes nevýhodu pravidelné obměny kádru, si vedli po celé ty roky výjimečně ve vyšších soutěžích, a hlavně se na tu hru náramně koukalo. Myslím, že tehdy se právě zrodila fanouškovská obec s tou atmosférou, která je pro Varnsdorf stále charakteristická. Jako jeden z úspěchů, či lépe zážitků, bych zmínil památný zápas z ledna 1994, který jsem sledoval z ptačí perspektivy okna rozhlasové místnosti nad tribunou, a dodnes se mi vybavují některé konkrétní detaily. Dnes už to tak zvláštní nikomu nepřijde, ale považte na tu dobu – místní jednota se v poháru utkala s klubem z nejvyšší soutěže Chán Vyšehrad v sestavě se dvěma hráči černé pleti. Tehdy pro malé město nevídaná exotika, navíc konfrontace přímo na hřišti s místními rodáky, to muselo v každém divákovi zanechat nesmazatelnou stopu. K tomu nadlidský výkon a prohra až v prodloužení. A mě zajímalo, jak to funguje. To byl, myslím, velmi podstatný podnět k tomu, abych chtěl být někdy součástí něčeho, co přináší ty pocity, které jsme tam tehdy všichni prožívali. Když ne jako hráč, tak jako někdo, kdo zážitky pro své okolí může „mít na svědomí“. Z hlediska zaujetí lidí, marketingu a popularizace basketbalu byla VTJ určitě dobrým počinem, i když si už nevybavuji, zda se to odrazilo třeba na nárůstu dětí v tehdejších přípravkách.

 

Vojenské posádky se jistě na nárůstu počtu dětí podílely leckde :). V posledních letech se nám daří vyprodukovat v každém ročníku nějaký talent, který nakoukne do extraligových soutěží. V týmovém pojetí je to trošku horší. Čím to podle tebe je, nedostatkem počtu dětí v týmech, geografickou polohou, demografickým složením, nebo je pes zakopaný někde jinde?

 

Buďme za to rádi, a vždycky to tak bylo, že se v našem malém městě čas od času objevili výjimeční hráči nebo hráčky. Obecně platí, že pyramida musí mít dostatečnou základnu, aby se mělo z čeho urodit, ale u výjimečných hráčů to musí být souhrn jisté dávky talentu či fyzických předpokladů, pak já osobně více sázím na povahu a ambice dotyčného, práci trenérů a nejlépe, když se to všechno sejde dohromady. Takže to je odpověď. Pak je škoda těch ztracených příběhů, kdy někdo z oněch talentů má kromě svých předpokladů podporu z mnoha stran, ale už mu chybí charakter, cílevědomost a chuť tvrdě pracovat. Vzory v podobě úspěšných osobností každý sport potřebuje a čím víc jich je, tím je to sport úspěšnější. Týmová úspěšnost zde je složitější, je to především o dostatku dětí, a neméně také o příležitostech ke studiu a práci, lidech kolem, a možná ještě o něčem navíc, co bychom měli udělat.

 

Dá se to nějak změnit? Nebo nám tu nezbyde, než se orientovat na výchovu hráčů do řekněme patnácti let a dále, a pak hráče posouvat do větších klubů?

 

Na výchovu hráčů od řekněme šesti až osmi let, a zapojení jejich co největšího počtu, se podle mě mají orientovat úplně všechny spolky na světě. Cílená osvěta a prezentace, dále pak spolupráce s městem a se školami, nabídka sportovišť, podpora místních firem, nejen finanční, ale i z hlediska zaměstnanosti, a hlubší zapojení rodičů je na prvním místě těch základních možností. Pak nastupuje vytváření speciálních podmínek či programů pro skupiny hráčů, ale musí to mít už smysl a být promyšlené. Na konci je pak fungování minimálně poloprofesionálního spolku. Než toto budeme mít zvládnuté, jsme odsouzeni k té variantě, kterou jsi zmiňoval.

 

Kde vidíš náš klub za řekněme pět nebo deset let?

 

To neumím odhadnout. Záleží na nás všech, čeho se podaří dosáhnout v následujících několika letech. Přál bych si, aby místní sport netrpěl nedostatkem dětí a aktivních trenérů, děti měli takové ty správňácké a zajímající se rodiče, klub byl stabilizovaný finančně, a aby všichni měli moderní a fungující sportoviště, o které se postarají především chápající komunální politici.

 

Máš nějaký basketbalový sen?

 

Mám, ale nechám si ho pro sebe.

 

Nevynecháš téměř žádné utkání varnsdorfského basketu. Předseda by měl mít přehled. Je nějaký tým, který tě v posledních utkáních zaujal? Vnímáš progres i u dalších týmů?

 

Tak jak jsem psal, basket mě baví, nesleduju jej jen na naší palubovce, ale vždy a všude využiji příležitost se podívat, pokud mi to čas dovolí. Nesleduji však jen zápas nebo výkony hráčů jako divák, ale jako trenér se snažím vnímat situace, hru, organizaci a další věci, učím se z nich. V každém období historie vynikají svými výkony některá družstva, jiná jsou úspěšnější méně. Určitě teď nelze přehlédnout hru i individuality v týmu chlapců U17, kde mimochodem kooperujeme s BK Děčín, anebo rodící se družstvo U12. Právě u obou skupin je podstatný a funkční ten trojúhelník trenér-hráč-rodič, což tvrdím, že je základní předpoklad úspěchu.

 

A co fanoušci? Dalo by se i tam něco zlepšit? Na utkání české reprezentace, nebo na pohárová či přípravná utkání BK Děčín přišlo i nějakých 400 lidí. Dokonce i na ono vzpomínané finále Severočeské ligy v roce 2013 bylo plno. Myslíš, že to ještě někdy zažijeme?

 

Je určitá skupina fanoušků, která si za na tribunu za námi cestu najde vždycky, další přijdou podle příležitosti. Jak jsem psal, byli jsme, a doufám, že i budeme z tohoto pohledu basketbalové město, a každý ví, jaká je to hrát s tak nebývalou podporou publika, jako je zde. Slýcháme, že i soupeřům se tu často dobře hrálo. A opět to je o tom, jak se budeme jako oddíl prezentovat a jak se bude našim týmům dařit. Za sebe můžu slíbit, že pro to udělám maximum.

 

Chystá basketbalový oddíl nějaká zajímavá utkání (reprezentace nebo děčínského „Áčka“) i v letošním roce?

 

Letošní rok je díky celosvětovým událostem v jeho počátku sportovně i ekonomicky o dost jiný než ty předchozí. To má samozřejmě vliv i na basketbalové dění, reprezentace nevyjímaje. Mládežnické šampionáty, které každé léto vyplňovaly prázdninové měsíce, byly zrušeny, a tudíž výběrové kempy probíhají také v jiné podobě. Asi je to o tom, koho se podaří jako zahraničního sparingpartnera sehnat, a zda bude v nabídce vůbec tolik zápasů jako v předchozích letech. Co se týče KNBL, tam se termínově posunul začátek nové sezóny již na 12.9., když ta předchozí byla předčasně ukončena už v březnu, takže i přípravná utkání družstev vychází tak někdy na polovinu srpna. Dovolené a letní odpočinky si rodiny nyní také jinak organizují čili musí být i pro koho tyto akce pořádat. Ale je to jen moje momentální úvaha, vše se rychle mění (a snad i blíží normálu), je to jen o trochu složitější a mlhavé, takže se nechme překvapit. Veškeré informace přinesou naše webové stránky a sociální sítě, určitě se včas vše podstatné dozvíte.

 

A na závěr mi dovol poslední otázku. Už jsme probírali trenérské osazenstvo. Je něco za co bys své kolegy trenéry pokáral, a za co bys je naopak pochválil?

 

já už to vlastně napsal na začátku. Osobně to mám o dobrém pocitu z toho, co dělám a o tom, jak si dokážeme navzájem vyjít vstříc. Pokud to tak budeme mít všichni, nezbude než jen chválit.

 

Zdeňku, díky za rozhovor a budeme doufat, že basket nám všem pod rukama, a pod tvým vedením, jen pokvete.

 

Bery

 

Foto

Partneři ... oddíl basketbalu TJ Slovan Varnsdorf finančně podporuje město Varnsdorf a tito další partneři:

https://www.sinstitut.cz/aktuality
http://www.msmt.cz/
http://www.bkdecin.cz/
http://www.bk-kondori.cz/
www.bcm-nymburk.cz
https://www.datalife.cz/
http://www.sauneo.cz/
http://www.vs-trading.com/
https://www.facebook.com/papirovalod/
http://www.mtservice.be/
http://www.krupatech.cz/
http://www.ventos.cz/
http://www.heckl.cz/
http://farmet.eu.sk/
file/232xb4SokUn6SrVQumOcPc7zxtuZGeV4.jpg
http://metaloka.cz
http://www.fyziotoncar.cz/
https://www.facebook.com/Cukrarnavenezia/
http://www.parnicistic.cz/
http://www.fit-centrum.cz/fitness-u-pesku/index.1.html
http://www.fit-centrum.eu/
EKO servis Varnsdorf a.s.